Velmistr Hwang Ho‑yong

Velmistr profesor Hwang Ho‑yong (korejsky 황호영, česky Hwang Ho‑jŏng, výslovnost hvang-ho-jong) se narodil 11. května 1956 ve městě Sinuidžu na korejsko-čínské hranici. Od jeho příletu do Prahy v září 1987 mají nejen čeští studenti možnost být žáky tohoto předního světového instruktora taekwonda a čerpat tak korejské bojové umění taekwondo přímo od pramene.

Rozhovor s otcem českého taekwonda

Velmistr Hwang Ho-yong

Velmistře, můžete nám povědět, jak jste s taekwondem začal?
Již od dětství jsem se zajímal o bojová umění a také o sport. V armádě jsem cvičil kjoksul, což je korejské bojové umění určené pro vojáky, a také jsem dělal gymnastiku. Díky těmto dobrým pohybovým základům jsem byl doporučen do druhého intenzivního instruktorského kurzu, který začal v lednu 1982 a trval více než půl roku.

O těchto prvních dvou kurzech kolují dodnes mezi taekwondisty až neuvěřitelné legendy. Můžete nám trochu přiblížit, jak kurz probíhal?
Cvičili jsme velmi intenzivně šest dní v týdnu, několik tréninků denně po více jak půl roku. Všichni samozřejmě celý kurz nevydrželi. Museli jsme hodně cvičit jednoduché i náročné základní techniky, hodně kopat a v neposlední řadě častý byl i trénink skoků. Pamatuji si, že hned od začátku nám bylo vše vysvětlováno naším mistrem Rimem Won‑sopem tak, aby vše zapadalo jasně a zřetelně do unikátního systému taekwonda. I přes velmi náročný trénink již v létě toho roku většina z nás složila zkoušku na 4. dan.

Jaká byla Vaše role v taekwondu po ukončení tohoto kurzu?
Kromě toho, že jsem taekwondo začal v Koreji vyučovat a sám jsem se dále zlepšoval, jsem byl vybrán do exhibičního týmu. Měl jsem tu čest společně s dalšími nezapomenutelnými taekwondisty a často se zakladatelem taekwonda generálem Choi Hong‑hi procestovat Koreu, Čínu, Jugoslávii, Maďarsko, Itálii a Řecko. Mým úkolem bylo především demonstrovat kopací techniky ve výskoku a obranu proti více (až 7) útočníkům. Často se však jednalo o celá turné exhibic, takže jsme se kvůli různým zraněním na různých částech programu střídali. Na některých z těchto exhibic jsem byl také kapitánem týmu.

Nejen ve své generaci taekwondistů jste byl nepřekonatelným skokanem. Taekwondisté po celém světě Vás znají a budou znát díky Vašim kopacím a skokovým technikám, které jsou zvěčněny v Encyklopedii taekwonda. Můžete nám o této poctě říci něco bližšího?
K focení do Encyklopedie jsem byl vyzván generálem Choiem. Osobně si mě vyžádal kvůli skokovým technikám a speciálně kvůli fotce, jak přeskakuji jeho auto. Na první velké exhibici v roce 1982 v Koreji bylo jedním z mých úkolů právě auto přeskočit. Bohužel nebylo však možné auto dovnitř dostat, takže můj instruktor mistr Rim chtěl, abych skákal přes nějaké krabice, které by měly auto připomínat. Já jsem navrhl skočit přes pyramidu z devíti klečících lidí. Toto číslo mělo obrovský úspěch a od té doby je součástí snad všech velkých taekwondo exhibicí. Obdobná fotka je také v Encyklopedii. Prozradím vám tajemství. Na této fotce jsou netradičně klečící cvičenci obráceni hlavou od fotoaparátu. Na focení totiž bylo přizváno jenom několik málo taekwondistů, takže nebylo možné skákat přes pyramidu z lidí. Zašli jsme však do vedlejšího judo sálu a požádali jsme místní judisty, zda by nám nemohli zapózovat jako překážka k přeskoku. Tak se do Encyklopedie taekwonda dostala i velmi nenápadná skupinka judistů.

Můžete nám vysvětlit, jak jste se dostal do tehdejšího Československa?
Po pátém mistrovství světa v taekwondu v Aténách jsme se vrátili domů do Koreje. Začal se připravovat exhibiční tým na ukázku v Československu v létě 1987. Sice jsem nebyl součástí tohoto týmu, ale po návratu týmu do Koreje jsem byl jeho kapitánem vybrán jako instruktor pro tehdejší ČSSR. Kapitán exhibičního týmu považoval ČSSR za důležitou zemi, a proto jsem byl vybrán já. Toto vše bylo na základě pozvání od pana Jiřího Klukáčka, prezidenta TJ Karate Praha.

Jaké byly Vaše první dojmy z prvních tréninků v Československu?
Již dříve jsem měl možnost navštívit několik evropských zemí díky exhibičnímu týmu, takže jsem přibližně věděl o evropských životních standardech, jídle atd. Mým největším problémem však byl jazyk. Je možné říct, že já jsem mluvil korejsky a moji studenti česky. Bohudík mi pomohli korejští studenti, kteří byli v ČSSR na univerzitních studiích. Důležitým faktorem bylo, že moje pozvání bylo velmi záhy prodlouženo nejdříve na rok, poté na tři, a nakonec jsem v Praze zůstal prvních pět let. Díky tomu za mnou mohla přijet i moje manželka, která mi byla a je obrovskou oporou. V Praze jsem přistál v září 1987, tehdy jako 5. dan. Již 3. října jsem vedl první trénink první skupiny. V této skupině jsem učil Jiřího Gazdu, bratry Josefa a Jaroslava Vomáčkovy, Martina Břeně, Vladimíra Zámečníka, Miloše Veselého, Petra Hulínského, Jana Malchárka, Pavlínu Pakašovou, Jana Růžičku a několik dalších.

Co považujete za úspěchy Vaší práce v tomto prvním pětiletém období pobytu u nás?
Samozřejmě to, že se zde taekwondo vůbec uchytilo a dostalo se do povědomí na české scéně bojových umění jako korejské bojové umění. Podařilo se mi také vychovat první černé pásky, z nichž několik již začalo fungovat jako instruktoři. Pro celou tuto první generaci českých taekwondistů bylo typické především velké nadšení a zápal pro taekwondo. Během tohoto období se nám také podařilo pozvat generála Choie do Prahy za účelem vedení instruktorského semináře. Na tomto semináři jsem obdržel 6. dan.

V roce 1992 jste se musel vrátit zpět domů. Jaká byla Vaše úloha po návratu do Koreje?
V roce 1993 jsem se stal vedoucím Oddělení státní reprezentace Korejského svazu taekwondo. Mým hlavním úkolem bylo každodenně sestavovat a kontrolovat tréninkové plány a být v kontaktu s trenéry státní reprezentace. Toto byl velmi těžký a zodpovědný úkol, protože se v té době korejská reprezentace teprve plně etablovala jako jasně nejúspěšnější národní tým na světě. V té době jsem vůbec neuvažoval o možnosti vrátit se kamkoliv mimo Koreu jako instruktor, natož do České republiky. V roce 1994 jsem byl však zakladatelem taekwonda vyslán na půl roku do Indie jako instruktor. Nakonec jsem v Indii zůstal celý rok. Učit v Indii taekwondo není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Stovky kilometrů prašných cest na motocyklu jako spolujezdec, ubytování bez klimatizace, absence rodiny, časté tréninky venku za vysokých teplot atd. Musím přiznat, že jsem byl rád, když jsem se mohl vrátit domů. A od ledna 1995 jsem opět pokračoval v práci vedoucího Oddělení státní reprezentace.

V této práci jste ale nepokračoval dlouho. V říjnu 1995 se totiž začalo psát druhé pětileté období Vašeho pobytu v České republice. Jak byste charakterizoval tuto část Vašeho života?
Moje práce zde začala přinášet první mezinárodní úspěchy. Radka Dlouhá, dnes Heydušková, přivezla z mistrovství světa dospělých první titul mistryně. Na mezinárodní scéně a mezi dalšími korejskými instruktory začalo mít české taekwondo velmi dobré jméno. To vše nejen díky sportovním úspěchům, ale také díky dobré práci svazu, finanční podpoře od státu nebo třeba možnosti studovat taekwondo na vysoké škole. Mnoho mých korejských přátel mezi ostatními mistry mi gratulovalo k dobře odvedené práci. V některých zemích instruktoři vyučují celý systém taekwonda najednou. Bílý nebo žlutý pásek si pořídí chrániče a může se začít prát s černým. To je obrovské nepochopení vzdělávacího systému v taekwondu. Ve škole se také neučíte sčítat, odčítat, dělit, násobit, umocňovat a odmocňovat najednou. Vše má svůj logický řád. Samozřejmě, když začnete správně učit, jsou začátky pomalé, protože vybudovat solidní technický potenciál prostě zabere nějaký čas. Ale poté je zaručen dlouhodobý rozvoj, který je dovršen úspěchy. A nakonec je takový taekwondista lepší. V tomto období jsem začal pociťovat, že můj systém začíná přinášet první ovoce.

V září 2012 jste byl poctěn nejvyšším možným technickým stupněm, tedy 9. danem. Jaké byly Vaše pocity?
Musím říct, že jsem to nečekal. 9. dan je sice v taekwondu poslední stupeň, ale cítím, že mohu pracovat ještě dlouho. Hodně lidí mi gratulovalo, ale já jsem každou tuto gratulaci cítil jako závazek do další práce. Pro mě není moc velký rozdíl, jestli mám osmý nebo devátý dan. Práce je stále stejná. Když mě korejský svaz oslovil kvůli vyplnění žádosti o 9. dan, myslel jsem, že se jedná pouze o preventivní záležitost do budoucna a korejský svaz zrovna využívá moji přítomnost v Koreji. Když jsem tu žádost vyplňoval, uvědomil jsem si, jak jsou moje dosavadní úspěchy bytostně spjaty s českým taekwondem. Svůj 9. dan proto chápu jako úspěch celého Českého svazu taekwon‑do ITF. Od září jsem to vyslovil již mnohokrát, protože nechci, aby to zaniklo. Velkou ctí je pro mě také číslo mého certifikátu, K–9–1, které znamená, že mně ITF udělilo první devátý dan jako občanu KLDR.

Velmistr Hwang Ho-yong

V současnosti jste druhým mužem Mezinárodní federace taekwonda (ITF). Co obnáší funkce senior viceprezidenta?
V ITF je celkem 5 viceprezidentů. Z pozice senior viceprezidenta jsem hlavním z viceprezidentů a v případě nepřítomnosti prezidenta nebo nemožnosti prezidenta vykonávat své povinnosti ho zastupuji.

Jste zároveň předsedou Technické a vzdělávací komise ITF a jezdíte po celém světě vyučovat instruktory taekwondo. Mohl byste se tedy kvalifikovaně vyjádřit a zhodnotit úroveň českých mezinárodních instruktorů?
Obecně mohu říct, že čeští instruktoři jsou v porovnání s ostatními státy nadstandardně kvalitní. Nicméně jako správný instruktor nemohu být nikdy úplně spokojený se svoji prací. I instruktoři si stále musejí uvědomovat a naplňovat vztah instruktor–student.

Co byste doporučil českým trenérům zkvalitnit při jejich práci s žáky?
V taekwondu nemáme trenéry, ale instruktory. My nejsme pouze sport, ale především bojové umění. Každý instruktor, i přes svůj vyšší dan, si musí uvědomit, že je stále žákem. Jestli chce kvalitně učit, musí se sám stále zdokonalovat. Takže semináře, semináře, semináře. Dnes se lidé zajímají především o fotbal a hokej. V taekwondu nejsou důležité medaile a taekwondo je pro každého. Lidé se v něm mohou naučit spoustu praktických věcí do života – sebeobranou počínaje a vzorci správného chování konče. Takto může každý vyhrát tu svou „medaili“. Lidé si často vyberou taekwondo, protože je efektní a hezké. Vidí různé výskoky a vysoké kopy na filmovém plátně a poté se přihlásí do školy taekwonda. Poté nastupuje role instruktora, který nesmí ukazovat pouze techniky, ale musí také učit zásady taekwonda. Samozřejmě správný instruktor musí na prvním místě znát velmi dobře techniky, to je základní předpoklad pro instruktora. Ale bude-li vyučovat pouze techniky, hodně lidí skončí. Důležité je „do“, tedy životní cesta, ve kterém je obsažena také výchova. To je velmi důležité pro rodiče mladých studentů. Instruktor by měl budovat důvěru nejen u svých studentů, ale také u jejich rodičů či v jejich okolí.

Jak v mezinárodním porovnání hodnotíte české taekwondo?
Každý instruktor si samozřejmě myslí, že jeho studenti jsou nejlepší. To je přirozené. I s tímto vědomím si však dovolím tvrdit, že čeští studenti jsou opravdu velmi kvalitní. Důkazem mohou být i sportovní výsledky.

Co považujete v tomto ohledu za hlavní přednosti českého taekwonda?
Velkou předností je znalost teorie. Po technické stránce musím zmínit celosvětově uznávaný fakt, že Češi jsou dlouhodobě nejlepší skokani.

Kde naopak vidíte nedostatky či rezervy?
Pro mne jako otce českého taekwonda je těžké odpovědět. Jistě je však třeba více samostatného tréninku a úsilí. Pouze semináře nebo obyčejné tréninky bez individuální snahy nestačí.

V čem vidíte základní rozdíly mezi českým a korejským taekwondem, mezi českými žáky a jejich korejskými kolegy?
Lidé jsou samozřejmě stejní. Také v České republice vláda taekwondo hodně podporuje, ale v Koreji je taekwondo na úrovni všech ostatních sportů dohromady. Studenti v Koreji mají větší motivaci se rozvíjet a sami cvičí obvykle každý den. Opravdu nechtějí být druzí. Proto hodně cvičí.

Co byste v tomto směru doporučil českým reprezentantům, kde a v čem by měli zlepšit svoji přípravu?
Teoreticky zde učíme vše správně. Problémem je, že studenti přicházejí do reprezentace ze svých škol stále nedostatečně připraveni. Poté se musí v reprezentaci místo pilování naučeného a získávání zkušeností nejdříve učit základní techniky. Opět zde musím zmínit nedostatek individuální přípravy.

Jak se Vám dnes líbí v Česku? Co na této zemi oceňujete a naopak, co Vám chybí ve srovnání s Vaší domovinou?
Skoro polovinu svého života jsem strávil zde. Hodně jsem zde ve spolupráci se svazem pracoval a výsledkem jsou tisíce studentů, které mám rád. Už jsem tady kompletně aklimatizovaný, mám rád české jídlo a cítím se tu jako doma, především protože tu mám celou rodinu. A také Koreu pravidelně navštěvuji.

Jaký byl Váš vztah s generálem Choi Hong‑hi?
Pamatuji si pana generála Choie jako normálního a zároveň velmi speciálního člověka, který díky svému nezměrnému celoživotnímu úsilí vytvořil taekwondo, které existuje dodnes, což považuji za obrovský úspěch. Generál Choi Hong‑hi udělal taekwondo velmi moderní a vědeckou disciplínou. Žádné jiné bojové umění se nemůže pochlubit takovou rozsáhlou encyklopedií svého stylu, jakou je Encyklopedie taekwonda. Pro mě byl především dobrým instruktorem a celý život ho budu respektovat. S generálem Choiem jsme byli ve velmi častém kontaktu, což byla moje šance, jak pochopit taekwondo přímo od zakladatele. Protože jsem spolupracoval na tvorbě Encyklopedie taekwonda, tak jsme strávili několik týdnů v jednom hotelu. Každý den jsem před fotografem dostal úkol předvést některé techniky a zakladatel byl vždy velmi spokojen. Další společné týdny jsme také trávili na exhibičních turné. Po každé exhibici jsme měli možnost bezprostředně slyšet hodnocení generála Choie, kterému se náš tým velmi líbil.

Co si myslíte o sportovním taekwondu? V poslední době je často diskutovanou otázkou zavedení plného kontaktu do našich soutěží. Můžete se vyjádřit i k tomuto tématu?
Taekwondo nemůžeme měnit, jak se nám zlíbí. Cílem není pouze bojovat. Proč bychom měli mixovat taekwondo s jinými bojovými uměními, když máme náš systém. V basketbalu také mají pravidlo o dvoutaktu, i když by bylo kolikrát pro dání koše vhodnější udělat více kroků, jako například v házené. Každý sport má svá pravidla, která jej reprezentují a charakterizují výjimečnost konkrétního odvětví. Ve sportovním taekwondu nesmí být plný kontakt. Hlavním cílem výuky boje v taekwondu není sportovní boj, ale „ilgjok pchilsung“ (zvítězit jednou ranou). Mnohem těžší je techniky kontrolovat a nedělat při cvičných a sportovních zápasech plný kontakt. Od toho máme v taekwondu jiné disciplíny. Velmistr Čong U-džin, žijící v USA, vzal jednou svoje studenty na přátelské utkání do Koreje, které bylo součástí mnohem širšího kulturního programu. Bohužel korejští závodníci nepochopili smysl celé akce a všichni studenti velmistra Čonga odcházeli po svém zápasu s minimálně krvácejícím nosem. To je naprosto opačný cíl než kvůli kterému závody v taekwondu máme. S klidným svědomí mohu říci, že koho zajímají v taekwondu pouze závody, není normální. Musíme učit „do“. Musíme učit jak zdravit, jak prokazovat zdvořilost a musíme vychovávat gentlemany.

Velmistr Hwang Ho-yong

Které disciplíny ve sportovním taekwondu máte nejraději, ve kterých jste dosáhl úspěchů a kterých si ceníte nejvíce?
Pro mne jsou všechny disciplíny velmi důležité. Já jsem neměl moc možností závodit, protože jsem se stal brzy instruktorem. A instruktor má v taekwondu již jiný úkol než závodit.

Co Vás motivovalo k tréninku nejvíce?
Pro mne je nejvíce motivující, že taekwondo je celoživotní cesta skrze vzdělání. Samozřejmě fyzický trénink je důležitý, ale opravdovou výzvou jsou zásady taekwonda. To je ta pravá motivace.

Co byste poradil, doporučil svým žákům?
Učit se správně. V Koreji máme takové přísloví: Studnu kopej vždy jen na jednom místě. Stejně tak taekwondista by měl kráčet vždy právě po té cestě, kterou si vybral. Jít zároveň po více cestách není správné ani efektivní.

Jaké jsou podle Vás nejdůležitější předpoklady, aby se člověk mohl stát dobrým žákem?
Každý student by měl vědět, co je jeho úkolem. V taekwondu je to přesně popsáno v Encyklopedii a každý student má znát svoje povinnosti.

Jaké vlastnosti by měl mít skutečný mistr taekwonda?
Mistr je také samozřejmě instruktorem. Takže musí umět techniky, být dobrý člověk a starat se o své žáky. Špatný instruktor rovná se špatný student. V taekwondu máme velmi dobrý systém. Základní definicí taekwonda je životní cesta. Správný instruktor musí umět toto lidem vysvětlit. Nyní se na taekwondo hlásí především děti a mládež, dříve to byli hlavně dospělí. Toto můžeme považovat za úspěch, protože začátek života je velmi důležitý. O to těžší je však role instruktora.

Koho v českém taekwondu si ceníte nejvýše jako svého žáka a proč?
V bojovém umění je instruktor na stejné úrovni jako otec. Je možné, aby otec hodnotil, kdo je lepší a kdo horší dítě?

Dnes předáváte to, co jste se během života naučil další, již několikáté generaci žáků. Naplňuje Vás tato práce? Bylo toto Vaším cílem a snem?
Žádný člověk nemůže vidět moc dopředu. Já jsem dostal v životě šanci učit taekwondo a jsem za to nesmírně šťastný. Opravdu mne baví učit.

Jaké máte další plány? Je něco, čeho byste chtěl ve své práci ještě dosáhnout?
Chtěl bych ještě více zapracovat na českém taekwondu. Chci, aby bylo příkladem pro celý svět. Nejde zde pouze o techniky nebo medaile, ale hlavně o „do“.

Máte dceru a syna, cvičí také oni taekwondo? Jakého stupně již dosáhli? Jaký jste jako instruktor pro své děti?
Vždy je lepší, když otec nemusí učit bojové umění svoje děti. Zakladatel taekwonda také svěřil svého syna jinému instruktorovi.

Velmistře, mnohokrát Vám děkuji za rozhovor. Je ještě něco, co byste chtěl dodat?
Také děkuji. Závěrem bych chtěl všechny čtenáře tohoto článku ubezpečit, že taekwondo nejsou pouze techniky. Instruktoři, prosím, studujte pečlivě taekwondo. A vážení rodičové, pusťte svoje děti na taekwondo a vyčkejte. My uděláme maximum, abychom z nich vychovali nejen dobré taekwondisty, ale především správné lidi. To je ta pravá životní cesta: zdvořilost, čestnost, vytrvalost, sebeovládání a nezlomný duch.

MEDIÁLNÍ
PARTNEŘI